Volání do noci

"Jsi úplně k ničemu!"

Erinin křišťálový hlas prořízl vzduch citadely jako nůž. Sittera se vznášela ve sloupu bílého světla, zatímco Daimón klečel na všech čtyřech a zvracel na naleštěnou podlahu stříbrného chrámu.

Otřel si ústa, malátně se postavil a znovu zaujal obrannou pozici.

sittské princezny se zvětšila. "Jsi slabý! Slabý a neschopný!"

"Nejsem slabý," odpověděl Daimón se zaťatými pěstmi a udeřil.

Erinin obraz se zavlnil. Když se opět ustálil, čarodějka se mírně usmívala. "Lepšíš se, bratře."

Daimón se ovládl a neodpověděl. Za ten půlrok, co ho nevlastní sestra učila, se v sebekontrole posunul na úplně novou úroveň.

Po prvním týdnu to málem vzdal. Nikdy v životě se k němu nikdo takhle nechoval. Neustále ho urážela a ponižovala. Když se nechal rozhodit, ihned na něj útočila. Každý mentální úder mu vytrhl z těla kus Maintré, které pak doplňoval celé hodiny. Svým mužům tvrdil, že je nemocný, což nebylo daleko od pravdy. Neudržel žádné jídlo. Několikrát ho sklátila slabost tak, že se na lůžko prakticky doplazil. Magie se živila na jeho těle i duchu. A Erin se chovala čím dál odporněji.

Začínal ji nenávidět - ji, Azraela i Sataarana, kteří ho přesvědčili, aby vstoupil do sittského bojového řádu. Za jiných podmínek by odjel do Sittedralu a absolvoval tradiční řádový výcvik. Ale přemluviliho, aby se o to pokusil neoficiálně. A uvrhli ho tak do šestiměsíčního mentálního pekla.

Erin tvrdila, že veškerá mentální bojová magie stojí na absolutní sebekontrole. Zprvu ho neučila nic jiného než ovládat emoce. Snažila se ho jakkoli vyvést z rovnováhy - samozřejmě úspěšně. Daimón se svojí impulzivní a trochu arogantní povahou reagoval na každou urážku nebo posměch skoro nekontrolovaně. A jakmile se nechal rozhodit, obratem ho trestala.

Kdyby byl slabší povahy, vzdal by se po několika dnech, maximálně týdnech. Ale Daimóna neúspěch neodradil, naopak ho motivoval. Smál se Erin do tváře, i když před ní klečel a plival krev. Učil se ignorovat všechno, čím ho zraňovala. Vracel jí urážky a čím dál častěji odvracel její mentální údery.

Až se dostal do fáze, kdy odvrátil každý. A mohl začít útočit.

Útoky byly ještě těžší než obrana. Musel nalézt skulinu v protivníkově mysli a vrazit do ní klín dřív, než ji sok stačil zakrýt. Znamenalo to neustálé soustředění a šílené úsilí. Utěšoval se tím, že těžšího soupeře než Erin Aniú zřejmě nepotká.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

"Dva dny. Možná tři."

Erin Aniú stála v bělostné říze před velmistrem Sataaranem. Diamantové náušnice a zdobená čelenka odrážely všudypřítomné maintréské světlo jako předimenzované zrcadlo.

"Udělalas neskutečný kus práce, Erin," poznamenal velmistr.

"Nebylo to těžké," nadzdvihla ret Erin Aniú. "S bratrem se manipuluje velice snadno. Jeho mládí, nezkušenost a posedlost mou osobou ho činí lehce ovladatelnou loutkou. Přesto ani v nejmenším nesnižuji jeho cenu pro sittský řád. Je silný jako býk, jeho vnitřní energie přesahuje všechno, co jsem kdy u někoho viděla. Nech ho konfirmovat, velmistře. Daimón se stane naším okovaným beranidlem."

"Nedovolil bych si ti oponovat, jasná paní," odvětil Sataaran. "Pokud si tak přeješ, zahajme konfirmaci. Tak jako tak je načase."

Erin Aniú se uklonila. "Děkuji, velmistře Sataarane. Nebudeš litovat."

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Stínové země se probudily do jasného, mrazivého rána. Noc byla klidná, nerušená sarreiskými skřeky ani jinými varovnými zvuky divočiny. I když tady, v Syrimalovém háji, v těsné blízkosti dračí svatyně, mohli krvožrouti provřískat celou noc a zdejší obyvatele by to stejně nevzrušilo.

Úsvit zastihl divoženky už v sedlech. Sluneční světlo se odráželo od námrazy a koně hrabali v čerstvém sněhu. Velmistr stál na schodech v dlouhém zatepleném plášti a jeho dračí maska se v ostrém zimním slunci třpytila.

"Dostala jsi, co jsi chtěla, královno Ymiro," řekl Weatta. "Doufám, že jsi spokojená."

Ymira stroze přikývla. Úsporně pozdravila a pobídla koně do klusu. Levou ruku vůbec nepoužívala, držela ji svěšenou podél těla.

Tanečník, který stál po velmistrově boku, podal Ceře režnou brašnu. "Jsou v tom čisté obvazy. Tinktura na oplachy a hojivá mast. Až se ta nejhorší místa zatáhnou, natírejte to několikrát denně."

"Děkuji, mistře."

"Za všechno," dodala Barbarella a podívala se za odjíždějící královnou.

"Najděte ji, Barbarello. Najděte Isarell," řekl chraplavě Tanečník. "A buď ji přiveďte zpátky, nebo ji zbavte toho utrpení."

Cerra se na Tanečníka prudce otočila a Barbarella jen stěží ovládla hlas: "Cítíš to taky?"

"Kdo další?" otázala se Cerra neklidně a krátce se ohlédla na Ymiru a ostatní Eyry, které mizely mezi stromy.

"Jen já, alespoň myslím. A velmi slabě. Jedno ale vím jistě: ten, kdo ji drží, se jí nebude chtít vzdát."

Eyry se jen víc zachmuřily.

"Sbohem, Tanečníku," pronesla Cerra a v jejím hlase se krátce objevily emoce, byť potlačované. U velitelky královniny gardy to bylo přirovnatelné k hysterickému pláči. "Myslím, že ti můžu slíbit, že se bez Isarell nevrátíme."

"Rád bych věřil, že to je myšleno jinak," řekl tiše Tanečník. "Ale ty se loučíš, Cerro."

Velitelka neodpověděla, jen otočila koně, mlaskla na něj a s Barbarellou v závěsu svižně následovala ujíždějící družky.

Weatta do Tanečníka povzbudivě šťouchl. "Ale no tak, mistře Tanečníku. Je to přece Šílená Ymira a její divoké vlčice! Máš pocit, že se řítí smrti vstříc? Já ti říkám, že tahle partie teprve začíná. A krvožrouti by se měli připravit na pořádné tango."

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

O několik dní později se stínovými zeměmi prohnal nebývale silný vichr. Syrimalový háj se ohýbal v proudech přírodní magie. Ani za Dakshá neřvaly okolní čarozdroje takovou silou jako dnes.

Mezi vzrostlými cedry se otáčelo několik desítek postav ve sněhově bílých overalech přepásaných barevnými šály. Jejich tanec doprovázel štěkavý zpěv dračích kněžek a táhlá liturgie přednášená samotným dračím velmistrem.

Bojovníci zahájili svůj rituální tanec při západu slunce a tančili už celé hodiny. Jejich tváře se leskly, ale srdce bila pravidelně, dech se nechvěl a oči zářily.

Na jejich Výzvu se dostavili všichni dračí bojovníci ze široka daleka. Nyní je obklopovali v pravidelném kruhu a svítili jim plápolajícími loučemi. Mnozí s přivřenými víčky a povolenými ústy nasávali volně dostupnou a hlasitě hučící přírodní magii.

Ve středu absolvujících akolytů tančil sám jejich mistr, štíhlý šlachovitý muž s dlouhými vlasy spletenými do tisíce copánků. Na rozdíl od ostatních držel svou mysl zcela jasnou a nenechal se vtáhnout do magického transu. Ve tváři měl vážný výraz, silně kontrastující s jeho energickými, vášnivými pohyby.

Dračí bojovníci tančili dál a energie estahiá, dyrthaiá, questdneiá a raithá rezonovaly Aithrou jako sténající vulkán.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Ymira ležela na zemi, hlavu položenou na sedlových brašnách a zakousnutá do dřívka, zatímco jí Lucilla ošetřovala spálenou ruku.

"Vypadá to hrozně," oznámila Lucilla. "Budeš tam mít strašné jizvy." Jemně jí vmasírovala do nejhlubší popáleniny trochu masti. Ymira zhluboka vdechla vůni bylin a omámeně přivřela oči.

"Pořád mi ještě nechceš říct, co se ve Svatyni stalo?"

Královna nereagovala.

Lucilla si povzdechla, na spálenou kůži opatrně naskládala léčivé listí a řekla: "Nech to chvíli působit. Potom ti to ovážu." Pak se zvedla a popošla k ostatním Eyrám, které seděly opodál kolem ohně.

Barbarella k ní tázavě vzhlédla, ale Lucilla jen zavrtěla hlavou.

"Vezmu si první hlídku," řekla Damnó.

"Taky se mi nechce spát," ozvala se Katira. "Mám celý den hrozně nepříjemný pocit. Jako by mě svědila celá kůže."

"A teď je to horší, co," promluvila Barbarella a přihodila do ohně poleno. Ihned vzplanulo a ozářilo obličeje Eyr, v nichž se odrážela sdílená úzkost.

"Co to k čertu je, Barbarello?" prolomila ticho Nelissa.

"Stíni absolvují svoji Výzvu," ozval se královnin hlas za jejich zády. Trochu skřípal, jak ho pár dní nepoužívala. Eyry automaticky vstaly a všechny na ní zůstaly viset pohledy. "Probouzejí staré energie. To nám pomůže."

"Pomůže v čem, královno?" otázala se Lucilla.

"Poslat Isarell vzkaz." Ymira se zadívala do žhavých uhlíků a ve výraze se jí mísil odpor k jejímu úkolu a zároveň odhodlání ho splnit. "Naše cesta má úplně jiný směr, než jsem předpokládala. Udělala bych to jinak, ale Anafrigus... Anafrigus poručil. A náš osud je nyní jen v jeho rukou."

"Co po nás Dvouhlavý drak žádá?" zeptala se Cerra.

Ymira sklepala léčivé listí z poraněné paže. Poklekla na jedno koleno a zdravou dlaní sevřela svůj medailon. "Isarellin čas se naplnil. Bude povolána, stejně jako jsme byly povolány my."

"Ne!" pokusila se ji zastavit Lucilla, ale to už královna se zaťatými zuby strčila poraněnou ruku přímo do ohně. Hned vzápětí se rozkřičela, oči se jí zalily slzami, ale neucukla. Zatímco plameny olizovaly její popálenou kůži, Ymiřino divoženské tetování se postupně rozsvítilo a Eyry ucítily energii esthaiá, která se kolem nich divoce rozvířila.

Ymira zaklonila hlavu, a přestože se přitom svíjela bolestí, plným hlasem zavolala do noci: "Isarell! Jdeme si pro tebe! Buď připravená!"

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Arachné Isarell, stočená do klubíčka v rohu cely, prudce rozevřela oči.

Chvíli jen tak ležela a poslouchala. Zpěv duchů byl slabý, sotva slyšitelný. Ona ho však vnímala jako válečný pokřik.

Rozechvěně se zvedla a pomalu se táhla k zamřížovanému vchodu do lomu. Občas sykla, když došlápla na zraněnou nohu.

Tvor spící v druhém koutě tiše vzhlédl a jeho bělma se v šeru zaleskla.

Isarell křečovitě sevřela studené mříže a přitiskla k nim tvář. Lom se ve svitu nočních hvězd strašidelně blýskal. Isarell zvedala zrak až k vrcholu skal. Zírala do tmy, se skoro zadrženým dechem naslouchala tomu vzdálenému vábení. Pukalo jí přitom srdce.

"Proč se tak trýzníš, Isarell?" zachraptěl Pátý. "Nestačí ti to, co nám tu dělají?"

"Musím se odtud dostat," zašeptala.

"To je nemožné."

Isarell otočila k Pátému hlavu. V šarlatovém světle ještě víc vynikly její podlitiny, amatérsky obvázané rány i čerstvé stopy po biči. Pátého ten pohled drásal, ale přesto zopakoval: "To je nemožné, Isarell."

"Není," odpověděla mu. Vzhlédla opět k temným skaliskům vysoko nad nimi.

"Už ses o to pokusila. A následky byly strašné. Chceš znovu riskovat hněv pána Barhaina?"

"Ne, to nechci." Isarell se zachvěla a zavřela oči. Mříže ji chladily do rozpáleného obličeje. "Ale musím to zkusit znovu. Nebo si pro mě přijdou - a do jedné zahynou."